O rozplývání se nad Kristovou láskou

6. 4. 2014 13:25
Rubrika: Velikonoce

Tento text je úvahou, která se zrodila po přečtení článku: https://marteo.signaly.cz/1404/uzasna-laska. Jinak s ním nemá nic společného a v žádném případě neútočí na něj ani jeho autora!

 

Kdybychom se podívali do historie, jistě bychom našli mnoho lidí, kteří obětovali svůj život pro záchranu druhého. Matky chránící své děti, bratr bojující za bratra, hasič běžící do hořícího domu, aby zachránil člověka uvězněného plameny...(však ta klišé známe).  Ježíš tedy zcela jistě nebyl jediný se silně vyvinutým smyslem pro altruismus. Proč se tedy neustále rozplývat nad jeho sebeobětováním na kříži?

Protože při tom hodně trpěl?

Spousta lidí na světě trpí. Utrpení některých se zdá dokonce horší, než mohlo být to Ježíšovo. Přinejmenším to Ježíšovo bylo kratší. Nebyl jako dítě obětí mnohaletého sexuálního zneužívání. Nikdo mu v šesti letech nestrčil do ruky samopal a neučil ho zabíjet stejně staré děti. Nikdo ho v jedenácti neprodal za manželku o čtyřicet let staršímu muži. Nemusel se ani dívat na smrt svých sedmi synů jako matka ze starozákonního příběhu... A takhle bych samozřejmě mohla pokračovat ještě dlouho. Míra utrpení tedy tím pravým důvodem asi nebude. Koneckonců nikdo neříká, že by Ježíš trpěl nejvíc ze všech (lidí) v celých dějinách... 

Protože trpěl, i když nemusel?

Každý, kdo se kdy jakkoli obětoval za druhého, za to musel nějak zaplatit, je to koneckonců v definici altruismu. A přesto to řada lidí udělala (a dělá) dobrovolně.

Protože trpěl konkrétně za nás?

Copak se každý, koho kdy někdo zachránil, nadosmrti rozplývá nad činnem svého zachránce? Snaží se představit si, jaké to pro něj asi muselo být, jak se asi cítil, co prožíval... Proč takhle neuvažujeme o každém hrdinovi?

Protože my nevděční lidé si jeho oběti vůbec nevážíme?

Myslíte si, že se žádnému člověku v dějinách nikdy nestalo, že by se za někoho obětoval, a ten někdo se pak stal lupičem a vrahem? Proč by to s Kristem-zachráncem mělo být jinak?

Koneckonců copak když hrdina někoho zachrání, patří život zachráněného už navždy hrdinovi? Co by to bylo za záchranu, kdyby zároveň znamenala, že zachráněný přijde o svou svobodu?

Protože do toho všeho šel, přestože on je všemohoucí Bůh?

V tom případě to ale zdaleka není jen o kříži, ale především o Betlémských jesličkách. Tam to omezení Boha na člověka začalo. Pak už to byla jen setrvačnost...

 

Vůbec, skutečnost, že Ježíš je Bůh, vnáší do tématu celou řadu otazníků.

Jeden za všechny:  Věděl Ježíš, že vstane z mrtvých?

Pravděpodobně ano (Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej zase postavím, nebo tak nějak to bylo, ne?). Nebyl na tom pak lépe, než řada ostatních hrdinů, kteří se obětují pro ostatní, ačkoli smrt je pro ně velkou neznámou?

Proč ta úzkost v Getsemanské zahradě, když řada (obyčejných) lidí dokázala přijmout dobrovolně smrt mnohem pokojněji? Zažívali lotři ukřižovaní po pravici a po levici podobnou úzkost? Věděl snad Ježíš o smrti něco děsivého, o čem ostatní lidé nemají potuchy? Bál se toho, i když o sobě věděl, že je Bůh? Nebo šlo jen o "lidský" strach z fyzického a psychického utrpení? Znamenala v tom všem skutečnost "vzal na sebe naše hříchy" nějakou přitěžující okolnost? Nebo je to obsaženo už v tom, že zemřel? Je tedy smrt následkem hříchu - Ježíš jako bezhříšný zemřít teoreticky nemusel? Ale to by pak nebyl plně člověkem, nebo ano? Vždyť, co se lidí týká, umírají, i když jsou bez hříchu (nenarozené děti) - nebo to je dáno dědičným hříchem? V tom případě by Ježíš, který dědičným hříchem zatížen nebyl, neměl stejnou startovací čáru, jako my ostatní. Nebylo ale pointou ukázat nám, že "to jde"?... Raději toho nechám.

 

Naše neustálé přemítání a rozjímání o Kristově sebeobětování musí být z pohledu nezávislého pozorovatele opravdu komické. Tím spíš, že jeho jediným účelem je vyvolat v sobě emoce. Ty emoce jsou pro nás pak berličkou, která by nám měla pomoci s rozhodnutím napravit něco špatného ve svém životě. Jako by člověk něčeho takového "za střízliva" nebyl schopen. Ale emoce vyprchají a pak co? Vyvoláme další? Nebo vzdáme svůj záměr? Když to vezmete do důsledku, je "rozplývání se nad Kristovou obětí" vlastně jen snaha o manipulaci sebou samým. Za každou cenu "cítit" Ježíšovu lásku. Jako by skutečnost, že se klečíce pod křížem pro svou nevěrnost zrovna necítím jako zpráskaný pes, dělala jeho lásku a jeho oběť o něco méně reálnou!

 

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio